Den dvacet sedm, dvacet osm a dvacet devět :)

26.srpna – pondělí

V 8 hodin jsem na sále a pomalu se připravuje oboustranná orchiektomie – odstranění varlat s tím že pacient má i oboustrannou tříselnou kýlu, která se bude řešit zároveň s tím. Varlata se odstraňují, protože má pacient nádor prostaty a už bohužel i s metastázemi. Je to tedy z důvodu hormonální blokády, kdy se proces šíření nádoru může zpomalit až zastavit. Alespoň na čas. Nechají mě se oblíknout a celou operaci přidržuju, podávám nástroje a na konci můžu šít kůži. Operace je poměrně jednoduchá a relativně rychlá.

Na oběd jdu domu a ze zbytků začnu vařit a udělám nám tortily. Nejlepší byla kukuřice a masíčko, mnami.

V 1 hodinu jdu opět na LECO a dostávám zase hodinovou lekci od Marcuse v angličtině s ostatními studenty. Je to skvělý, protože říká samé praktické věci do života lékaře. Píše mi Andy ze sálu, že za chvíli začne císařský řez a proto se omluvím urologům a pospíchám na sál. Na sále mám štěstí, je zde opět Isabela a hned mi říká že můžu asistovat, jelikož jim nepřišel student. Rychle se oblíkám a konečně se během operace víc soustředim na to co se děje a ne na to jaký nástroj teď budou potřebovat. Viděla jsem tu už tolik císařských porodů! Dítě se rodí v 35.týdnu, jelikož se mu v bříšku moc nedaří. Nedostává od matky dost živin a kyslíku a tak se rychle indikovala sekce. Dítě tentokrát moc neukazují matce ani otcovi a ihned ho odnáší, je dost malinké. Isabela mě na konci nechává opět šít a už na mě přitom ani nekouká, odchází a sklízí věci ze sálu.

Domů jdu s Andy a rozhodneme se jít k bazénu, který se nachází v našem komplexu. Je nakonec dost špinavý, takže do něj radši nelezu, ale je to skvělý relax na lehátku. Kolem lítá spoustu uřvaných papoušků, který ukazuju Honzíkovi do kamery 😊

Večer nám Andy uvaří puding jako od maminky a hrajeme karty fazole. Plánujeme zase cestování, píšu blog a pracuju až do usnutí 😊

27.srpna – úterý

V 8 jsem v nemocnici a začíná mini operace, pouze vyndavání katetru „double J“ u velmi ale velmi obézní paní. Ten se u pani zavedl přes močovou trubice a močový měchýř do močovodu. Je to trubička, která poté co se vyndal močový kámen zabrání otoku močovodu. Pacientovi se poté co se odstraní kámen neuleví, protože je zde právě edém (otok) a double J tomu zabrání. Další operace je opět ledvinný kámen, který se naštěstí podaří hned na poprvé rozdrtit laserem pod ultrazvukovou kontrolou. Marcus mě zavede na vedlejší sál, kde se operuje postarší žena. Ukazuje mi CT snímky, kde je obří „masa“ uprostřed těla. Šeptá, ale je to zbytečné, jelikož tu nikdo jiný anglicky neumí. Vysvětluje, že paní v jiné nemocnici odstraňovali dělohu (hysterectomie) a přitom zapomněli v těle „hadřík“.

Doma uvařim rychlý oběd, koupili jsme si dobré hovězí a v 1 jdu na ambulanci, kde ovšem nikdo není. Dozvím se, že doktoři odjeli na konferenci a proto se ambulance zrušila. Jdu tedy domů pracovat, psát blog a plánovat cestování jako vždy ve volném čase 😊

28.srpna – středa

Dnešní den byl asi nejnáročnější. Ráno začala operace pacienta s karcinomem prostaty, který měl velmi zúženou močovou trubici kvůli nádoru a tak se snažili chirurgové vytvořit znovu spojení. Následně pánovi opět odstraňovali varlata z důvodu hormonální blokády. Takových operací jsem tu viděla milion a tak jsem se dívala všude možně po sálech.

Nakonec jsme s Andy skončily na plastické chirurgii. Doktory jsme viděli poprvé a byli na nás strašně milý. Koukali jsme na liposukci, nejprve odstraňovali tuk na zádech a poté na břiše a nakonec dělali nové prsní implantáty. Žena má 4 syny a chce opět hezkou postavu. Andy se mohla obléknout a asistovat na části operace. Vyzkoušela si dokonce liposukci. Chirurgové nakonec paní odstranili obrovský kus kůže na břiše, aby ji neměla po zákroku převislou. Což bylo pro nás úžasné, vám to bude připadat morbidní. Kůži nám totiž dali na malý stoleček a půjčili nám nástroje a šití a ukázali 3 druhy stehů, které máme trénovat. Zašívali jsme rány na kůži a trénovali tak techniku na nejlepším trenažéru jaký může být.

Přes oběd jsme se Sofií ještě běžely do prádelny dát poslední pračku před cestováním a zašly do restaurace na brazilské národní jídlo Feijoada. Toto jídlo se jí každou středu na oběd a to hlavně v zimě. Ano, i přesto že je tu 26 stupňů, je to na brazilce studené období. „fežuáda“ je totiž velmi syté a tučné jídlo vhodné právě do zimního období. Jedná se o černé fazole s dušeným masem, kterého musí být alespoň 2 druhy. Nachází se zde vepřové, hovězí, nejrůznější klobásky a uzeniny, kosti atd. K tomu nám přinášejí asi 10 příloh. Jako není to špatné, ale jednou za život to pro mě asi stačí :D

Moc nestíhám do nemocnice a tak běžím rychle na sál bez pláště rovnou z oběda. To že nemám kartičku není problém ani u sekuriťáků, kteří mě s úsměvem pouští, ani u výdeje oblečení na sál a tak přemýšlím, že by se tam asi mohl podívat kdekdo haha.

Přicházím a 4 urologové jsou již v ráži a operují. Rychle na mě křiknou ať se umyju a obleču a můžu jim podávat nástroje a pomáhat. V tu chvíli netuším, že operace bude trvat 7,5 hodiny a že se po celou dobu ani nepoškrábu na obličeji nebo nenapiju. Operace byla extrémně náročná a naučila jsem se spousty věcí. Pomáhala jsem píchat mimo jin centrální žilní katetr s anesteziology, starala jsem se o desítky nástrojů a pomůcek, komunikovala se sestrou, aby přinášela došlé vybavení, stavěla jsem krvácení a dělala desítky stehů a stříhání. Sama jsem potom mohla v klidu zašít na kůži asi 40 stehů. Byla to největší operace v urologii kromě transplantace a to vyjmutí močového měchýře a močové trubice z penisu. Močovody, které vedou moč z ledvin se potom napojí na část tenkého střeva a to celé se vyvede ven z břicha vedle pupku jako tzv. stomie. Pacient bude tedy doživotně čůrat a dělat bobky do pytlíku, ale zachrání mu to život. Během operace byla cítit únava doktorů a jak jim jde postupně operace pomaleji a hůře se soustředí. Pacient ztratil velké množství krve a bylo i pár poměrně kritických momentů. Anesteziologové měli tentokrát mnoho práce, protože pacient nebyl daleko od šoku a jeho puls byl kolem 120 (norma cca 70)  a tlak velmi nízký, dechová frekvence 28 (norma cca 12-16 dechů/minutu). Pravděpodobně se bude muset pacientovi podat transfuze.

19:28 jsme došili pacienta, podívala jsem se na mobil a doslova běžela domů. V 19:34 už mi volá primář Marcus, že je před mou budovou s manželkou a čeká že půjdeme na smluvenou večeři. Andy má bohužel migrénu a tak hodně nervozní akorát vyměním tričko a rozpustím vlasy a ještě s otlačenou čepicí ze sálu sedám k Marcusovi do auta.

Vezmou mě na krásnou romantickou večeři do skvělé restaurace. Manželka pana primáře je nádherná žena, fyzioterapeutka s německými kořeny, co denně běhá 23 kilometrů. Neumí moc anglicky, takže jí Marcus celý večer překládá, ale je moc milá. Naštěstí konverzace nevázne, povídáme si o medicíně, rozdílech ve zdravotnictví, mém životě a o jejich dětech. Na jejich doporučení si dávám „pstruha na krevetách s mandlemi“. Miluju tyto brazilské kombinace a jsem šťastná, že je tu konečně jídlo grilované a ne smažené. Celou večeři zakončíme kafíčkem, dovezou mě domů a já se s nimi prozatím loučím. Plánují i spolu se všemi čtyřmi dětmi, že Prahu brzy navštíví.

Až doma si uvědomuju, jak moc jsem unavená a všechno mě bolí. Konečně se mi uleví po tak náročném dni a i když jsem přislíbila účast na grilovačce u primáře obecné chirurgie, kam mě pozvala kupodivu moje rezidentka Celene, tak si raději povídám do půlnoci s Andy, které stále není dobře. O půlnoci přichází připitá a hodně vtipná Sofia, já si šťastná zpívám ve sprše a jdeme všechny spát. Zítra poslední oficiální den v nemocnici.

Den dvacet pět a dvacet šest - Sao Paolo

24.srpna – sobota – SAO PAOLO

Dnes v 8 jedeme autobusem hodinu a půl na výlet do Sao Paola. Jede nás 5 a jako průvodce je brazilka Jess. Dále jede Mert z Turecka který stíhá bus na poslední chvíli, s tím že ho vysazuje zívající spolubydlící v pyžamu a dále francouzka Cleo. Uberem se dostáváme na autobusovou zastávku a pak už jedeme do 12 milionového města. Mám s sebou jen ledvinku v který mám pas, něco málo peněz a kreditku.

Sao Paolo momentálně zahaluje obří dým z hořící Amazonie. Když přijedeme mírně poprchává a viditelnost je nic moc, v průběhu dne se ovšem vyjasní. Po příjezdu ihned kupujeme lístek na večer zpátky a jedeme metrem na vlakové nádraží = Luz station. Vlakové nádraží je tu velká památka, vypadá totiž na rozdíl od celého Sao Paola krásně. Je postavené v britském stylu a vypadá dle mého názoru jako takové hezčí evropské nádraží, ale rozhodně nic co by stálo pro nás za samostatnou návštěvu. Co mě mnohem víc zaujme je, že zde stojí spousta prostitutek. O jejich zaměstnání nemusíte mít žádné pochybnosti, více nápadné by být nemohly. Tedy vlastně nemohli, jelikož se jednalo údajně o muže.

Odtud jdeme pěšky k bývalému vlakovému nádraží, které dnes slouží jako koncertní hala. Jedná se o největší koncertní halu v celé latinské americe a Jess, která před medicínou vystudovala architekturu nám dává kulturní přednášku. Cestou procházíme velmi nebezpečným místem se spoustou bezdomovců. Jess nás všechny skoro drží za ruce, zakáže nám mluvit anglicky a později přizná, že je to jedno z nejnebezpečnějších míst v Sao Paolu. Krádeže a přepadení jsou zde běžné a mírná výměna názorů pomocí zbraní není výjimečná. Naštěstí se zde zdržíme sotva pár minut.

Od haly, která je nádherná a říká se jí proto perla Sao Paola jedeme uberem k Farol Santander. Jedná se o mrakodrap s božím výhledem na celé Sao Paolo. V přízemí je obří křišťálový lustr. Když si uděláme spoustu fotek s výhledama jdeme ve stejném patře do kavárny na kafe. Navštívíme ještě dvě patra budovy, kde se nachází krásná světelná exhibice. V několika místnostech si vyhráli i s lasery. Cestou dolů se mi nechce čekat na výtah a rozhodnu se jít sama pěšky dolů. To nebyl dobrý nápad, jelikož jsem nepoznala značku vstup zakázán a po několika patrech jsem šla dolů po igelitech použitých na malování.

Další zastávka je katedrála Se, ke které opět musíme jet ubery. Jedná se o další hodně nebezpečný místo a tak z taxiku skoro běžíme do katedrály. Ta je opravdu impozantní a obrovská. Před katedrálou jsou ovšem ne desítky, ale stovky bezdomovců a dalších podivínů. Blízko je údajně podle Jess crackové doupě a je tu i spousta drogově závislých.

Pěšky se rychle přesouváme do části Sao Paola zvané Liberdade. Je to japonská čtvrť, kterou zná naše brazilka nejlíp, jelikož je napůl japonka 😊 Je to krásná a mírná část se spoustou obchůdků. Na rozdíl od našich vietnamských nebo co znám z Asie čínských čtvrtí je japonská přece jenom dost odlišná. Navštěvujeme tržiště, kde se dají koupit japonské suvenýry a různé serepetičky pro štěstí. Jsme domluvený, že nám Jess ukáže pravý japonský sushi. Sedíme v tureckém sedu u nízkého stolu a Jess objednává velký talíř různého sushi na sdílení a pro každého z nás další drobné papáníčka na ochutnávání. Necháme všichni výběr na ní a postupně nám každému přijde špíz s hovězím masíčkem, rolka možské řasy naplněná lososem, knedlíčky s kuřecím a uvařený losos v rýži. Praskáme ve švech, ale více spokojený bysme ani být nemohli. Domluvím se všemi, že bysme měli Jess na oběd jako poděkování pozvat, s čímž má problém naše milá francouzka, ale nenechám ji vycouvat. Jess se k nám chová od začátku tak strašně mile a pomohla nám tolik, že už teď se mi chce brečet když si vzpomenu, že od ní za chvíli odjíždíme. Jess nám dále ukáže svoje nejoblíbenější japonský obchody. Vezme nás na levnou kosmetiku, kde kupujeme několik pleťových masek, dále do papírnictví, kde kupujeme pár super zvýrazňovačů, do japonského supermarketu, kde kupujeme japonské bonbonky a knedlíčky.

Dále nás Jess bere metrem, uberem a opět metrem do čtvrti Baco de batman. Je to velmi kontrastní část oproti té dopolední. Výrazně bohatá se spoustou krásných domů a uliček. Baco de batman je několik ulic pokreslené nádherným graffiti. Jsou jich tu desítky a žádné není ošklivé, často jsou velmi vtipné. Je zde spousta stánků a pouličních umělců. Spousta brazilců se tu s graffiti fotí a my se nenecháme zahanbit. Přijde mi to jako krásné hipster místo, kde se konečně nemusím „bát o život“ a vůbec se mi odtud nechce.

Dále jedeme uberem a metrem na hlavní třídu Sao Paola, což je Avenida Paulista. V metru míjíme židovské muzeum a na zastávce metra jsou postavy v nadživotní velikosti věnované památce židovským obětem.

Avenida Paulista je obří třída lemovaná mrakodrapy. Připadám si tu jako myš v porovnání s tak obřími budovami. Pomalu se stmívá a na hlavní třídě je spousta obchodů, stánků a pouličních prodejců. Míjíme bezdomovce s nejodpornějším puchem, který má slepené vlasy bahnem a špínou. Spíš myslím něčím horším, ale to jako slečna nemůžu napsat že ano. Hodně lidí cestou kouří trávu. Míjíme cestou asi pět Starbucks, trojpatrový burger king a spoustu podobných obchodů. Projdeme skoro celou ulici až dojdem k výškové budově mrakodrapu Sesc paulista rooftop view a vyčkáme dvacetiminutovou frontu na výtah. Nahoře nás čeká intenzivní pohled na celé noční nekonečné Sao Paolo a hlavní třídu.

Pospícháme už na autobus a tak jen kupujeme drobnosti v burger kingu a běžíme na metro. V metru už máme francouzky po celém dni všichni plné zuby a ta to znásobí tvrzením, že jsou češi nejarogantnější a nejneochotnější lidi a že to ví, protože v Praze byla. Nevěřícně nechápu, co to slyším a vidím Andy jak se v ní taky pere vztek, až si řeknu jestli Cleo jednu nedostane do papuly a to mě hodně pobaví. V klidu bus stihneme a po hodině a půl dojedeme do naší milované vesnice Braganca Paulista.

Domlouváme se cestou natajno bez francouzky, že ještě zajdeme na jedno pivo. Když dojedeme v deset večer chceme si objednat ubera do pivovaru Bragantina a silně neoblíbená francouzka se k nám bez ptání přidává. V tom se Mert z turecka omluví, že ho přepadla únava, objednává si ubera a tajně mi píše, že se sejdeme v pivovaru. Také se omlouváme, doma akorát nabíráme Sofii a jedeme taky. Jsme zlý, ale bohužel to opravdu jinak nejde.

V Bragantinu si ani nestačim dojít na bar a už potkávám Mateuse, mého kamaráda z urologie. Hned nás nadšeně představuje asi deseti kamarádům. Nejdřív jsou všichni hodně nesmělý, přece jenom jsme často první cizinci s kterýma mluví anglicky. Tak raději nejdřív hodně vyprávím a pak se konečně osmělý. To jedno pivo se trošku protáhne a po pár pivech vysvětluju Brazilcům rozdíly ve zdravotnictví, historii naší země, českou abecedu a oni mě naopak naučí hodně sprostých portugalských slov. Taky jsme je jedno naučili, abychom se nenechali zahanbit.

Jsme zvaný všichni 4 gringas (tak nám přezdívají, ale myslím že to v překladu znamená přistěhovalci :D) na afterparty k Mateusovi domů. Teď doufám přestanou číst moji rodiče a půjdou spát. Pro všechny ostatní – Mateus, který měl pár piv nebylo překážkou jet domů autem. To je tady bohužel úplně normální. Naštěstí jsme jeli těch pár minut asi 30 km v hodině a po cestě je asi tisíc zpomalovačů. To ovšem Mateusovi nebránilo pít při jízdě zbytek piva, kouřit a zpívat eminema.

Po cestě jsme potkali policajty, ale tady se takové drobnosti asi opravdu neřeší. Na benzínce nám Mateus koupil ještě další piva na ochutnání jako dárek. U něj doma jsme pili pivo, kouřili vodnici a povídali si až do rána. Všem jsem dlouho vysvětlovala a ukazovala fotky mushroomingu neboli našeho milovaného houbaření, jelikož nemám na instagramu teď nic jiného.

Zajímavostí je, že v Brazílii nemají nikde u fotek počty lajků. Brazilci po lajcích tolik šíleli, že bylo nutné zakázat jejich počítání. U fotek tady máme líbí se a jednoho přítele "a dalším". Pokud někdo chce vědět počet lajků, musí si je hezky spočítat sám po jednom.

Další zajímavostí je, že Mateus nosí prsten a tak jsme se ptali jestli je ženatý. Dozvěděli jsme se, že na pravé ruce tady nosí prsten holky i kluci vždy když jsou zadaný. Když se zasnoubí tak mají nový prsten oba stříbrný a když se vezmou tak zlatý a konečně na levé ruce. Tak to tady není tolik manželství jak jsme si od začátku mysleli haha…a brazilci zase nechápali jak to máme teda poznat, koho můžem v česku svádět, když nikdo prsteny nenosí 😊

K ránu jdeme pěšky domů, je to jen pár minut. To byl opravdu dlouhý den 😊

25.srpna – neděle

Ráno do desíti spim a do jedné obdivuju Sofii, která opět dokáže spát tvrdě v kuse. Dopoledne pracuju, k obědu si udělám vajíčka jelikož nic doma ani jiného nemáme a pak jdeme s Andy nakoupit. Nakupujeme spoustu už typických sušenek a dobrůtek jako suvenýry domů. Odpoledne plánujeme všechna cestování v Riu, píšu blog a vyplňujeme spoustu papírů k dostání certifikátu ze stáže. Čeká nás poslední týden v nemocnici.

Den dvacet tři a dvacet čtyři

22.srpna – čtvrtek

Dnes jsem opět v 7 na smluveném místě v nemocnici. Čtvrtky nemám ráda, protože nejsou urologické operace. Doktorka Seline nikde. Tak ji hledám na JIPce, na LECO, všude v nemocnici až ji konečně po půl hodině najdu. Jsem už mírně zpruzelá a moc tomu nepřidá další její ignorace, když mě po pozdravu zabouchne dveře před obličejem a jde k pacientovi sama bez vysvětlení. Jdu s ní později na urgentní příjem, kde je pacient, který se celý třese a má horečku. Byl tu minulý týden operován a jeho jizva se mu otevřela a byla očividně zanícená. Několik stehů nevydrželo a rána byla otevřená, nejen kůže ale i vnitřní struktury. Něco mi říká, že v Evropě se toto běžně nestává. Pacient musí tedy znovu na sál. Doktorka mě už v 8 posílá domů a tak si nešťastná po cestě koupím pomerančový džus a jdu spát.

Když přijde Andy uděláme rychlý oběd a ve 12 jdu na ambulanci. Potkávám studenta Mateuse, který se mě opět hned ujímá a celé odpoledne mi vše anglicky vysvětluje. Je zde mnoho pacientů jako minulé dny, v paměti mi utkví pacientka s nádorem appendixu (červovitého výběžku), který jí vše utlačuje včetně pravého ureteru (močovodu), což ji způsobuje urologické potíže.

Doma večer koukáme na seriál a připravujeme se na večer. Dnes je international dinner = mezinárodní večeře, kam každý má přinést jídlo typické pro svou zem. S Andy jsme po dlouhém přemýšlení nakoupily ingredience na jahodové knedlíky. Žádná ingredience ovšem není stejná jako u nás a tak jsme zvědavé, co vznikne. Nakonec Andy udělá skvělé knedlíky, a to včetně tekutého tvarohu a jakéhosi moučkového cukru. Já přinesu dvě becherovky a dvoje lázeňské oplatky, které mají též obrovský úspěch. Sofia z portugalska vaří několik hodin typickou portugalskou rybu – tresku a připraví z ní placky tzv. Pataniscas. Cleo z Francie přinese salámky a ratatuí. Mert z Turecka spoustu oříšků a baklavy. Na párty přijde asi 30 lidí z Brazílie a všichni se upřímně zajímají o naše země a jak se nám tu líbí. Brazilci se nenechají becherovkou zahanbit a přinesou jakýsi prošlý brazilský likér. S ledem je celkem dobrý haha. Domluvíme se také s Jess, že nás vezme v sobotu všechny do Sao Paola na jeden den.

23.srpna – pátek

Dnes mám volno, protože v pátek urologie není. Dopřeju si tedy spánek až do desíti a doženu tak spánkový deficit. Před obědem přijde Andy a plánujeme víkend a cestování v září. Uvařím nám obídek a jdeme spolu do prádelny, kde se opět nezvládneme domluvit a tak rovnou voláme Sofii, která vše domluví. Paní prádelní si bere na Sofii číslo a píše ho podivně dlouho, tak mě Sofii poprosí, ať číslo raději zkontroluji. To se ukazuje jako dobrý nápad, jelikož je číslo asi dvakrát delší, paní očividně neumí psát, což nás předem nenapadlo.

Odpoledne se rozhodnu jít šprťácky na operační sály a zkusit se někam vetřít. Bohužel nikde nevidím známé doktory, ale začíná jeden císařský řez, tak poprosím daného doktora a můžu asistovat. Vše je v pořádku, ale cítím, že gynekoložka Isabela zvládá operační sál lépe. Doktor provádí na konci intradermální steh, což je typ stehu, který je nejlepší pro estetiku. Přijde mi ovšem, že moc techniku neovládá a na několika místech je kůže hodně stažená. Snaží se to napravit, ale nakonec to vzdá a ránu přikryje a odejde.

Následně jdu do studovny s počítačem a snažím se přihlásit na wifi, což se mi bohužel nedaří a tak jdu domů. V podstatě hned jedu do centra s Jess koupit lístky na autobus pro nás na sobotu. Z nějakého důvodu se kupují v lékárně. Setkáváme se ještě s Mertem z Turecka a kupujeme 5 lístků, bohužel ne u sebe.

Sofia, Mert, Andy a já jdeme dnes spolu na večeři. Francouzce Cleo jsme se všichni zapomněli zmínit, jelikož je to s ní k nevydržení. Restaurace otevírá v sedm a tak jdeme s Mertem ještě na Acai zmrzlinu a potom pěšky do restaurace u jezera. Holky už na nás čekají a objednáváme si žebírka s přílohama. V Brazílii je ve spoustě restauracích jídlo pro 2 nebo pro 4 na sdílení. Většinou stačí pro mnohem víc lidí, což se ukazuje i zde, když si objednáme porci pro 2. Objednáváme si k žebírkám výborné a trochu dražší červené víno z Chile. U vedlejšího stolu sedí profesor a primář zdejšího ORL oddělení, který mě hned poznává. Byla jsem s ním na asi 2 operacích a jsem jeho pozdravem hodně mile překvapená. Dojíme, dopijeme a číšník přináší další láhev našeho vína s tím, že je to pozornost od pana profesora. Jsem opět šokovaná zdejším přátelským chováním a panu profesorovi na dálku popřeji „saboži“ = na zdraví a všichni mu děkujeme. Lehce ovíněný jedeme domů, já s myšlenkou, že teď už musím určitě dělat jednou ORL, haha.

Den dvacátý až dvaadvacátý

19.srpna – pondělí

Otrava jídlem. Víc snad ani není třeba k tomuto dni psát. Andy protrpěla pouze pár hodin, já výrazně hůře celou noc a celý den. V podstatě jsem nespala celou noc a u desátého blinkání proklínala moji lásku k ústřicím. Nejspíš tato zkušenost byla způsobena právě těmito milovanými zvířátky a bakteriálními toxiny, které se v nás vytvořily. Naštěstí zde nejsem sama, jinak nevím, jak bych to bez Andy zvládla.

Vzala jsem si pro jistotu střevní antibiotika, jelikož se do mě ještě pustila horečka a zimnice. Andy mi udělala k večeru puding a rýži a spoustu čajíčků, takže je to moje zachránkyně a Honzík mě uklidňoval přes telefon a je zachránce číslo dva 😊

20.srpna – úterý

Ráno mi bylo díky bohu líp i když jsem byla strašně zesláblá, ale přišla jsem do nemocnice na sedmou. Dnes je naplánovaná transplantace ledviny z živého dárce, a jak se dozvím jedná se o hodnou tetičku. Že danou situaci berou vážněji než obvykle ukazuje, že opravdu v osm už začíná příprava sálů a obou pacientů. Vyklidí se prostor na rentgenologické pomůcky a tak se udělá koridor a náhradní sál mezi dárcem a příjemcem pro pozdější přípravu ledviny. Příjemce je kluk asi v mém věku, hodně hubený a nezvykle vysmátý, myslím že stresem. Trpí diabetem prvního typu, tudíž již od narození a z důvodu vysokého tlaku v cévách mu selhaly obě ledviny. I v Brazíii se původní ledviny nechávají v těle a přidá se nová ledvina pod ně. Z dárce se zde vzala ledvina levá, protože vyšetření ukazovala, že pravá má složitější přívod arterií a bylo by ji složitější napojit. Napojovala se přes arterii iliacu externu. V Brazílii jsou pouze transplantace z živých dárců, jelikož z neživých ji musí oficiálně schválit vláda a to se nikdy nestane včas. Celá transplanace byla strašně zajímavá a koukalo i spoustu studentů. Nejhezčí část bylo očištění ledviny po jejím vyjmutí od krve dárce, kterou si mnoho lidí i natáčelo na telefon. Transplantace se po mnoha hodinách podařila a jak dál bude tělo ledvinu přijímat se teprve uvidí.

Přes oběd jdu sama na nákup a koupím hlavně nějaké maso na vaření.

Brzo spěchám na onkologicko-urologickou ambulanci. Potkávám zde studenta z dnešního sálu Mateuse, který umí skvěle anglicky a celé odpoledne mi pomáhá s překladem mezi pacienty. Hned první pacient je pacient po odstranění prostaty před 5 lety z důvodu nádoru a jako každý rok přichází na kontrolu. PSA hladina mu kolísá, což je zvláštní a doktora to zaujme a neobvykle si vezme jeho kartu, kterou rychle prolistuje. Nachází, že pacientovi se sice odstranila prostata, ale zapomnělo se, že nádor byl již rozšířen na vezikulozní žlázky do okolí. Měla tedy být již před 5 lety zahájena léčba následnou pooperační radioterapií. Na což se ovšem zapomnělo a pacientovi se předepisuje až teď.

Jsem opět v šoku, pacienti zde vidí v doktorovi boha a nemají šanci si něco takového ohlídat. Často ani neumějí číst a i když má každý svou zdravotní kartu stále u sebe, často netuší, co zde mají napsané.

Další pacient je pacient, na jehož operaci jsem byla před 2 týdny – uretroplastika. Ovšem operace se očividně nepovedla a pacientovi se po pár dnech musel udělat střevní vývod – stomie. Po operaci se totiž objevil katetr, který byl v močové trubici v rektu. Udělalo se tedy v těle spojení mezi močovou trubicí a rektem, což rozhodně není žádoucí. Pán tedy místo toho, aby mohl normálně čůrat a neměl pytlík na moč na břiše má po této zpackané operaci na břiše ještě pytlík na bobky. Což by mě ani nemělo udivovat potom co jsem tuto operaci viděla a operatér často vůbec netušil co dělá a primář mu na dálku radil.

Jiný pacient přicházející na kontrolu, si stěžoval na sexuální dysfunkci. Je pochopitelné, že mu to vadí a nasazuje se viagra. Co je ovšem zajímavé je, že pacient měl zároveň mírnou inkontinenci moče, která mu ovšem nevadí a řešit ji nechtěl.

Mateus mi překládá doslovně vše co pacienti říkají a nechá mě se ptát na otázky. Ukazuje mi, jak se v portugalštině vyplňují poukazy na vyšetření a recepty a nechává mě i psát zápis o návštěvě. Jde se mnou pro razítko od doktora a nechává mě vše orazítkovat a podepsat klikyhákem a směje se, že je to teď na mojí zodpovědnost. Nestačím se divit a jsem ráda, že tu nejsem pacientem.

Večer nám Sofia ukazuje její dnešní operaci nádoru velikosti asi ročního dítěte. Andy zase popisuje, že viděla operaci zaníceného kolene pooperačně, v kterém chirurgové našli dnes našli lístek stromu.

Můžeme být opravdu rádi za naše české veřejné zdravotnictví. Tady je to jak na jiné planetě.

Večer koukáme na seriál, jíme tropická ovoce, odpočíváme a sdílíme spolu všechny zážitky.

21.srpna - středa

Ráno jsem mírně demotivovaná chozením na sedmou hodinu a přicházím na sál až v osm. Což se ukazuje jako dobrý plán, jelikož operace ani zdaleka nezačínají. Později přichází Marcus a ptá se mě jestli chci dnes asistovat a podávat nástroje u operace odstranění prostaty. Hned souhlasím a následující 4,5 hodiny podávám během poměrně náročné operace nástroje a přidržuju a stříhám a šiju. Je to extrémně náročné, jelikož je zde více než 50 různých nástrojů s portugalským názvem a netrpělivými chirurgy. Je to pro mě obrovská, obrovská zkušenost a jsem následně unavená jako blázen. Už pro mě je šití více automatické, mám radost, že nemusím přemýšlet o každém pohybu. To samé umývání a oblíkání na sál je už pro mě automatické bez přemýšlení a bez stresu jako dřív.

Doktoři na urologii nejsou milý jako na gynekologii a tak je to i tím náročnější, ale jsem spokojená a šťastná. Také poprosím jestli můžu zkusit u pána zavést močový katetr, což se mi s menší pomocí povede a tak mám též radost. Během operace musím i sledovat co dochází a volat na sestry, aby mi dané pomůcky přinesly ze skladu. Je to zase komunikace rukama nohama s por favor, ale vše se zvládne.

Doma už je Andy, která uvařila oběd a tak se rychle najím a jdu zpátky na sál. Na jednom sále je už mnohahodinová operace mozku pro obří nádor - meningeom u mladé slečny. Jedná se o benigní (ten hodný) nádor původem z tvrdé pleny mozkové, ale v této oblasti silně utlačuje mozkovou tkáň. 

Koukáme s Andy na magnetickou rezonanci a nechápeme, jak může být nádor tak obrovský.

Na urologii je laparoskopická operace  – přes kameru, což mě moc nebaví sledovat a tak jdu raději odpoledne na gynekologii. Nacházím Isabelu, chirurgičku, která mě hned srdečně zdraví a nadšeně říká, ať se jdu rychle umýt a sterilně oblíknout, že začíná císařský řez a můžu asistovat a podávat nástroje. Ptá se jak se zde mám, jaký byl víkend a co je nového, za což jsem strašně vděčná a mám pocit, že se mi s ní bude hodně špatně loučit. Operace je skvělá, už vím často i kdy jaký nástroj bude Isabela potřebovat a znám dobře celý postup.

Matce je bohužel hodně špatně a zezačátku hodně zvrací a tak se špatně operuje, ale to anesteziologové brzy vyřeší antiemetikama. Narodí se krásné mimi s neuvěřitelně dlouhýma řasama. Co je krásné je ovšem reakce tatínka. Mohutný týpek má asi 2 metry a okamžitě se rozpláče, když mimi vidí a nemůže přestat. Děťátko mi ihned po vyndání z břicha chytne prst a Andy stihne tuto krásnou chvíli vyfotit. Přestřihávám šňůru a když s Andy vidíme tatínka brečet, máme slzy dojetí taky. Miminko mu sestry po umytí a základním ošetření přinesou a chtějí mu ho dát pochovat. On se však tak třese dojetím a brekem, že jen kroutí hlavou a odmítá. Celá situace je strašně dojemná a nakonec tatínka posadí a miminko mu prostě do náruče vrazí :)

Večer koukáme s Andy na seriál a odpočíváme. Dnes je fakultní párty v Bragantinu – místním pivovaru. Sice jsme obě k smrti unavené, ale donutíme se připravit. Vyzvedává nás brazilka Le a bere nás autem. Seznamujeme se opět se spoustou lidí a dáváme si místní typické klobásky s hranolkama. Už v deset se ale nenápadně vytratíme, jelikož únavou nemůžeme ani mluvit. Objednáváme ubera, ale nakonec potkáváme rezidenta z ortopedie, který nás vezme domů autem. Je to vtipná cesta, protože moc anglicky nemluví, ale hodně se snaží 😊

Víkend ve Floripě - den šestnáct až devatenáct

15.srpna – čtvrtek

Ve 4:30 máme dohodnutý dovoz na letiště, jelikož bus v tuto hodinu není možný. Je dohodnutý na slovo od známé, tak jsem mírně překvapená, že opravdu přijede před budovu. Jsme vyřízené a po deváté přistáváme po hodinovém letu ve Floripě. Ostrov leží více na jihu a je zde proto chladnější počasí. S pevninou ho spojují dva obří mosty. Je považován za jednu z nejbohatších a nejkrásnějších částí Brazílie. Z letiště jedeme uberem ve fancy autě na kožených sedačkách (značku po mě nechtějte) a řidič umí kupodivu skvěle anglicky, tak nám vypráví o místních vyhlášených krevetách, rybách a ústřicích. Je to fotograf a předává nám vizitku, abychom ho mohly sledovat na instagramu. 

V ubytku necháváme věci a jdeme pěšky poznávat ostrov kolem jeho největšího jezera.

Na oběd se necháváme unést a dáváme si talíř mořských plodů pro 2. Najedla by se z něj ovšem skoro celá armáda, jelikož počet talířů s plodama a přílohama se sotva vejde na stůl. Pochutnáváme si na krevetách na 4 způsoby, rybičce a 2 krabům. Necháváme si zbytek zabalit a já trochu dojídám zbytky celý víkend.

Jedeme uberem na pláž a já jsem ohromena její krásou. Na pláži je jen pár surfařů, jinak je úplně prázdná. Písek je nejjemnější jaký může být, moře čisté ale rozbouřené a studené. Lehneme si na dunu a Andy usíná. Přikládám video kterému jsem se zasmála už stokrát, jak ptáček zvědavě obchází spící Andy. Jdu se vykoupat, ale je jen 18 stupňů a moře studené jako naše lomy a rozbouřené, takže tam moc nepobudu.

Po troše brodění a šplhání na skálu máme neuvěřitelně krásný výhled na celou zátoku. Všude kolem je spousta krásných a pro nás neznámých ptáků.

Opět bereme ubera domů, naštěstí jsou opravdu všude levné a hlavně bezpečné. Pro dvě holky navíc cizinky je v Brazílii nebezpečné chodit venku po setmění, které přichází bohužel už po půl šesté.

Poprvé tu máme televizi tak jí zapínáme a ihned usínáme v osm u předčítání bible. Je to jediný kanál s titulky, i když v latině haha. Je strašná zima a napočíítám na sobě 7 vrstev. Usínám v kalhotách, dvou mikinách a vložce do spacáku.

16.srpna – pátek

Po 12 hodinách spánku jdeme hledat něco k snídani a nacházíme bagetky a dobré kafíčko. Jdeme dnes na trek džunglí do nejodlehlejší a nejhůře dostupné pláže ostrova. Je nedotčená, protože se zde dá dojít pouze pěšky nebo helikoptérou. Kupujeme dostatek vody (alespoň to si myslíme) a sušenky na oběd a vyrážíme autobusem. S pomocí ochotného týpka na zastávce dokonce zvládneme přestup autobusem a za hodinku už stojíme před džunglí a koukáme na ceduli národního parku. Čteme varovné cedule pozor na kobry a i když je vedro jako bejk tak máme do džungle dlouhé kalhoty a mikiny. Se vzpomínkou na infekční se pečlivě stříkáme tím nejsilnějším repelentem.

Hodina a půl stoupání a zase klesání nám za odměnu odkreje naprostý ráj. Pohled na odlehlou pláž s dvěma jezery a rozbouřeným mořem se asi nikdy nemůže omrzet. Andy hledá mušle a já si cachtám nohy v studeném moři a za chvíli stoupáme po skále asi hodinu na nejkrásnější vyhlídku. Cestou nad náma krouží spoustu velkých dravců, já bych řekla že orlů, ale kdo ví, nemáme s sebou ornitoložku Kačí 😊 Cesta je pro nás náročná terénem i větrem, ale nevzdáváme se a nahoře si vychutnáváme ty nejhezčí výhledy.

Cesta dolů je také náročně krásná a poté přecházíme celou pláž na druhou stranu k jezerům. Koupu se ve studeném ale průzračném jezeře, následně v moři a znovu v jezeře. Plán byl pokračovat dále po hřebeni na druhé straně pláže, ale jelikož už je pozdě a brzo se stmívá, raději po poradě volíme cestu zpáteční, možná dokonce delší, ale jistější. Cestou zpátky musíme sbírat síly a já se hodně překonávám, ale před setměním dorazíme k autobusu a vykupujeme všechny tekutiny v místním supermarketu. Autobusem se vracíme a uklidňujeme po celém dni bez signálu drahé polovičky, že nejsme ztracené v pralese.

U domova se odměňujeme zmrzlinou s příchutí místního ovoce Guiyaba, osprchujeme se a uberem jedeme na něco k snědku. Andy si objednává lososa a já malý předkrm chobotničku. Obě si hladové pochutnáváme a ještě jdeme na ústřice do vedlejší restaurace. Jsou bohužel jen vařené se sýrem, ne čerstvé, ale i tak si pochutnám. Jelikož se dnes narodila kamarádům Červě a Mípovi holčička Anežka, tak si objednávám Caipirinhu s alkoholem cachasa na její zdraví. Koktejl by skolil i ty odolnější a méně unavenější z vás a tak se mi cestou domů plete trochu portugalština s češtinou a jdu raději hned spát 😊

17.srpna – sobota

Ráno vyrážíme rovnou uberem do centra Floripy na místní tržiště. Dáváme si k snídani čerstvý pomerančový džus a Acai zmrzlinu s granolou (vločkama), jahodama, banánem a podivným bílým práškem. Doufala jsem, že to nebude zmrzlina ale kaše, ale i tak kvalitní snídaně. Pěšky se jdeme projít k vyhlídkovému místu na mosty, které spojují ostrov s pevninou a dále jdeme pěšky zpět do centra ke katedrále a historickému muzeu.

Centrum není nic moc zvláštní a tak si dáváme oběd a chceme si vzít ubera na pláž. Už jsem skoro vzdávala najít místo s čerstvými ústřicemi, když se zeptáme ještě v restauraci u tržiště kde je mají! Čekáme dlouho, ale 12 nejčerstvějších ústřic je pro mě obřím zážitkem. Cena je asi jako 1,5 ústřic u nás. Mají nejprve lehce slanou a masitou chuť, která přechází do sladka, mňam. Andy poprvé ochutnává a musí prý chuť nejprve zpracovat, než si dá zase příště 😊 Ústřice z Floripy jsou podle číšníka jedny z nejlepších na světě a dovážejí se po celé Brazílii.

Rozhodneme se jet na malou pláž nedaleko našeho ubytování, kam ovšem jedeme z centra poměrně dlouho. Na pláži je dnes v sobotu docela dost místních a hodně fouká tak je většina v teplé bundě u čajíčku a na pláži dávají piknik. Na koupání to není a tak se projdeme na další dvě pláže až docházíme k malinké pláži s krásnou vyhlídkou a skálou, kde se hlasitě rozbíjejí vlny. Místo je součástí národního parku. Cestou zpět pozorujeme západ sluníčka a nastupujeme do autobusu, který by nás měl přiblížit domů.

Cestou je 45minutová zácpa v místě, kde se setkávají moře a projedou zde jen 2 auta. Bohužel přejíždíme naší zastávku, protože neumíme úplně vystoupit, ale aspoň se dostáváme k supermarketu, kde si kupuju drobnou večeři. V obchodě volá neznámý klučina na Andy jménem, na což chvíli koukám a nastalou situaci zmateně zpracovávám. Jaká je pravděpodobnost, že tu někdo zná z ostrova Andy? Ukazuje se, že je to medik z naší fakulty anglické paralelky, který je také na stáži v Brazílii a odjel také na výlet na víkend. Seznamuju se s ním a pobaví mě, že mi nechce věřit, že jsem z Česka a ne z Brazílie. Prý na to nevypadám.

18.srpna – neděle

Brzo ráno už jedeme na letiště a kolem jedenácté přistáváme unavené v Sao Paolu. Zbývá dopravit se do naší vesničky Braganca Paulista. Už dva dny řešíme, jak se zpět co nejlevněji dostaneme a domlouváme spolujízdu. Ta bohužel nevyjde, takže máme 2 možnosti. Můžeme jet uberem celou hodinu a půl nebo můžeme jet mnohem levněji večer ale z jiného místa a s neznámým člověkem co nejspíš nebude umět anglicky a bude náročné se domluvit na setkání. Z hlediska bezpečnosti a pohodlnosti nakonec volíme možnost první a slibujeme si, že budeme teď dva týdny jen vařit, abychom ušetřily.

Uvaříme si doma oběd těstoviny s dýní a smetanou a já až do noci pracuju a píšu blog. Zítra zase hezky zpátky do nemocnice…