Den třetí

1.srpna

Večeře byla strašně super. Vyzvedla nás brazilka Larissa autem, jelikož to bylo k brazilce Jess celých 100 metrů. V autě pro nás měla připravené pláště. U Jess holky objednaly pizzy. Ukázalo se, že brazilské pizzy jsou úplně jiné než italské. Na pizzu je povoleno dát vše, nejlíp v co největším množství a všechno najednou. Těsto pod tím není skoro vidět a asi ani není důležitý. Perličkou nakonec byla pizza s čokoládou a jahodama plněná karamelem. Kupodivu se moje nadšení, že já taky dávám na pizzu ráda třeba ananas nesetkalo s úspěchem. To je kupodivu jediná ingredience očividně nepřípustná.

Skvělě jsme pokecali o našich zemích a hlavně zdravotnictví a medicíně. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že zde všechny platí 6000 reálů za měsíc školné, což je skoro 40 tisíc. Na public medicínu je prý nereálné se dostat.

Ráno nám s Andy konečně došlo, že kufry asi jen tak nepřivezou. Její už je nejspíš poblíž, ale můj se proletěl z Madridu do Frankfurtu. Nějak se mu ke mně asi nechce. Tak jsme se vydaly nakoupit nějaké oblečení a hygienu. Navštívili jsme nejdřív outlet s oblečením. Myslím, že nejlépe ho vystihují naši milý vietnamci. Nejprve prodavačka koukala dost podezřívavě, když jsme jí podávaly jednu věc za druhou. Tak jsem se snažila rukama nohama naznačit že kufr – pryč. Tak se smála a běžela to rychle povědět ostatním. Džíny do zvonáčů a další poslední moda ukazují, že alespoň lépe zapadneme. Nakonec jsme udělaly asi tržbu měsíce, protože nám na rozloučenou darovali barevné šátky.

V supermarketu se nejspíš také rozkřiklo, že jsme ty divný evropanky, co nemluví portugalsky. Všichni se na nás totiž už zdálky usmívají a nesnaží se nabízet klubový karty jako první den.

Doma se konečně převlíknu a obleču do nového oblečení. Připadám si v něm jak kašpar z jiné planety, ale aspoň konečně v čistém.

Ve 12 jdeme na prohlídku nemocnice s medičkou Rossanou. To je pro nás velký zážitek. Jelikož je nemocnice veřejná a tedy zdarma, je tu v Brazílii obrovský přetlak pacientů. Sjíždějí se zde zdaleka a na vyšetření jsou objednáni více než rok. Na vyšetření zjištěného nádorového onemocnění se čeká více než 2 roky. To že si vezmeme před nemocnicí bílý plášť už vlastně znamená, že se můžem po nemocnici pohybovat volně po všech odděleních. V nemocnici není jediný počítač, složky pacientů se válejí volně v poličkách na chodbách. Po chvilce pochopíme, že nemusíme hledat naše oddělení. Já mám být měsíc na urologii a Andy na ortopedii. Nemusíme, protože zde jsou všechna oddělení prostě smíchána dohromady. Lůžka jsou společná, na jednom patře jsou všichni operovaní pacienti ze všech oborů. Na pokojích je různý počet lidí, nejčastěji kolem 6 velmi jednoduchý lůžek, někde i víc. V ambulanci čeká více než 50 lidí, na první pohled z nižší vrstvy. Později se dozvídám, že někteří ani neumí číst a psát. Ambulance se mění podle dne a dopoledne a odpoledne. Není to tedy tak, že by tu bylo oční celý týden, ale jen třeba jedno dopoledne v týdnů. Dozvídám se, že moje onkologická urologie je pouze úterý odpoledne a obecná urologie ve čtvrtek odpoledne. 

V ambulancích je pouze malý dřevěný stolek pro doktora a jednoduché lůžko na vyšetřování.

V 15 odpoledne se mám setkat s primářem urologie Markusem. Čekám na něj před nemocnicí s Jess. Markus mi volal přes WA dnes brzo ráno a mluvil kupodivu velmi dobře anglicky. Najednou zastaví před nemocnicí auto a primář mě pobízí ať nasednu. Stáhnou se mi útroby, ale Jess se na mě povzbudivě usměje, tak nastupuju. Markus mě veze na jeho soukromou kliniku se seznámit s ostatníma doktorama. Všichni jsou strašně milý a ptají se, zda se umím umýt na sál, oblíknout a zda zvládnu šití. Trochu nepřesvědčivě řeknu že ano, tak si mě prozkouší. Zjišťuju, že zde sestry bohužel doktorům nepomáhají. Učím se tedy sama oblíknout na sál, při mytí se seznamuju s houbu, kde je už zapuštěné mýdlo i dezinfekce. Ukazuju na sále na imaginárním pacientovi prostěradlu jak umím šít. Mám úplně mokrý ruce pod rukavicema, když se na mě kouká asi 5 chirurgů a sestry, ale nakonec jsem pochválena a ujištěna, že můžu na sále zašívat 😊 Dostávám nástroje a jehlu s nití na doma, abych mohla procvičovat a obrovskou učebnici urologických operací v angličtině. Pan primář Markus mě odveze domů.

Ještě večer mi volá, že jestli chci, tak má zítra (v sobotu) urgentní operaci. Obstrukce močovodů kameny, které způsobují pacientovi obrovské bolesti – renální koliku. Před spaním tedy ještě zkouším šít na peřině…

Andy dnes uvařila skvělou večeři, jelikož ještě neměla stáž a měla víc času. Máme jen příborové neostré nože a malé hrnce, takže bylo vaření a krájení masa a cibule velkou výzvou a o to víc si toho vážim😊