24.srpna – sobota – SAO PAOLO
Dnes v 8 jedeme autobusem hodinu a půl na výlet do Sao
Paola. Jede nás 5 a jako průvodce je brazilka Jess. Dále jede Mert z Turecka
který stíhá bus na poslední chvíli, s tím že ho vysazuje zívající
spolubydlící v pyžamu a dále francouzka Cleo. Uberem se dostáváme na autobusovou
zastávku a pak už jedeme do 12 milionového města. Mám s sebou jen ledvinku v který
mám pas, něco málo peněz a kreditku.
Sao Paolo momentálně zahaluje obří dým z hořící Amazonie. Když přijedeme mírně poprchává a viditelnost je nic moc, v průběhu
dne se ovšem vyjasní. Po příjezdu ihned kupujeme lístek na večer zpátky a
jedeme metrem na vlakové nádraží = Luz station. Vlakové nádraží je tu velká
památka, vypadá totiž na rozdíl od celého Sao Paola krásně. Je postavené v britském
stylu a vypadá dle mého názoru jako takové hezčí evropské nádraží, ale rozhodně
nic co by stálo pro nás za samostatnou návštěvu. Co mě mnohem víc zaujme je, že zde
stojí spousta prostitutek. O jejich zaměstnání nemusíte mít žádné pochybnosti, více nápadné
by být nemohly. Tedy vlastně nemohli, jelikož se jednalo údajně o muže.
Odtud
jdeme pěšky k bývalému vlakovému nádraží, které dnes slouží jako koncertní
hala. Jedná se o největší koncertní halu v celé latinské americe a Jess,
která před medicínou vystudovala architekturu nám dává kulturní přednášku.
Cestou procházíme velmi nebezpečným místem se spoustou bezdomovců. Jess nás
všechny skoro drží za ruce, zakáže nám mluvit anglicky a později přizná, že je to
jedno z nejnebezpečnějších míst v Sao Paolu. Krádeže a přepadení jsou
zde běžné a mírná výměna názorů pomocí zbraní není výjimečná. Naštěstí se zde
zdržíme sotva pár minut.
Od haly, která je nádherná a říká se jí proto perla Sao
Paola jedeme uberem k Farol Santander. Jedná se o mrakodrap s božím výhledem na celé Sao Paolo. V přízemí je obří křišťálový lustr. Když si uděláme
spoustu fotek s výhledama jdeme ve stejném patře do kavárny na kafe.
Navštívíme ještě dvě patra budovy, kde se nachází krásná světelná exhibice. V několika
místnostech si vyhráli i s lasery. Cestou dolů se mi nechce čekat na výtah
a rozhodnu se jít sama pěšky dolů. To nebyl dobrý nápad, jelikož jsem nepoznala
značku vstup zakázán a po několika patrech jsem šla dolů po igelitech použitých
na malování.
Další zastávka je katedrála Se, ke které opět musíme jet
ubery. Jedná se o další hodně nebezpečný místo a tak z taxiku skoro běžíme
do katedrály. Ta je opravdu impozantní a obrovská. Před katedrálou jsou ovšem ne
desítky, ale stovky bezdomovců a dalších podivínů. Blízko je údajně podle Jess crackové
doupě a je tu i spousta drogově závislých.
Pěšky se rychle přesouváme do části Sao Paola zvané
Liberdade. Je to japonská čtvrť, kterou zná naše brazilka nejlíp, jelikož je napůl
japonka 😊 Je to krásná a mírná část se spoustou
obchůdků. Na rozdíl od našich vietnamských nebo co znám z Asie čínských
čtvrtí je japonská přece jenom dost odlišná. Navštěvujeme tržiště, kde se dají
koupit japonské suvenýry a různé serepetičky pro štěstí. Jsme domluvený, že nám Jess ukáže pravý japonský sushi. Sedíme v tureckém sedu u nízkého stolu a
Jess objednává velký talíř různého sushi na sdílení a pro každého z nás další
drobné papáníčka na ochutnávání. Necháme všichni výběr na ní a postupně nám každému
přijde špíz s hovězím masíčkem, rolka možské řasy naplněná lososem, knedlíčky
s kuřecím a uvařený losos v rýži. Praskáme ve švech, ale více spokojený
bysme ani být nemohli. Domluvím se všemi, že bysme měli Jess na oběd jako
poděkování pozvat, s čímž má problém naše milá francouzka, ale nenechám ji
vycouvat. Jess se k nám chová od začátku tak strašně mile a pomohla nám
tolik, že už teď se mi chce brečet když si vzpomenu, že od ní za chvíli odjíždíme.
Jess nám dále ukáže svoje nejoblíbenější japonský obchody. Vezme nás na levnou
kosmetiku, kde kupujeme několik pleťových masek, dále do papírnictví, kde kupujeme pár super zvýrazňovačů, do japonského supermarketu, kde kupujeme japonské
bonbonky a knedlíčky.
Dále nás Jess bere metrem, uberem a opět metrem do čtvrti
Baco de batman. Je to velmi kontrastní část oproti té dopolední. Výrazně bohatá
se spoustou krásných domů a uliček. Baco de batman je několik ulic pokreslené
nádherným graffiti. Jsou jich tu desítky a žádné není ošklivé, často jsou velmi
vtipné. Je zde spousta stánků a pouličních umělců. Spousta brazilců se tu s graffiti
fotí a my se nenecháme zahanbit. Přijde mi to jako krásné hipster místo, kde se
konečně nemusím „bát o život“ a vůbec se mi odtud nechce.
Dále jedeme uberem a metrem na hlavní třídu Sao Paola, což
je Avenida Paulista. V metru míjíme židovské muzeum a na zastávce metra
jsou postavy v nadživotní velikosti věnované památce židovským obětem.
Avenida Paulista je obří třída lemovaná mrakodrapy. Připadám
si tu jako myš v porovnání s tak obřími budovami. Pomalu se stmívá a
na hlavní třídě je spousta obchodů, stánků a pouličních prodejců. Míjíme
bezdomovce s nejodpornějším puchem, který má slepené vlasy bahnem a
špínou. Spíš myslím něčím horším, ale to jako slečna nemůžu napsat že ano. Hodně
lidí cestou kouří trávu. Míjíme cestou asi pět Starbucks, trojpatrový burger
king a spoustu podobných obchodů. Projdeme skoro celou ulici až dojdem k výškové
budově mrakodrapu Sesc paulista rooftop view a vyčkáme dvacetiminutovou frontu
na výtah. Nahoře nás čeká intenzivní pohled na celé noční nekonečné Sao Paolo a
hlavní třídu.
Pospícháme už na autobus a tak jen kupujeme drobnosti v burger
kingu a běžíme na metro. V metru už máme francouzky po celém dni všichni plné zuby a ta to znásobí tvrzením, že jsou češi nejarogantnější a nejneochotnější lidi a že to ví, protože v Praze byla. Nevěřícně nechápu, co to slyším a vidím Andy jak se v ní taky pere vztek, až si řeknu jestli Cleo jednu nedostane do papuly a to mě hodně pobaví. V klidu bus stihneme a po hodině a půl dojedeme
do naší milované vesnice Braganca Paulista.
Domlouváme se cestou natajno bez francouzky, že ještě zajdeme
na jedno pivo. Když dojedeme v deset večer chceme si objednat ubera do
pivovaru Bragantina a silně neoblíbená francouzka se k nám bez ptání přidává.
V tom se Mert z turecka omluví, že ho přepadla únava, objednává si ubera
a tajně mi píše, že se sejdeme v pivovaru. Také se omlouváme, doma akorát
nabíráme Sofii a jedeme taky. Jsme zlý, ale bohužel to opravdu jinak nejde.
V Bragantinu si ani nestačim dojít na bar a už potkávám
Mateuse, mého kamaráda z urologie. Hned nás nadšeně představuje asi deseti
kamarádům. Nejdřív jsou všichni hodně nesmělý, přece jenom jsme často první
cizinci s kterýma mluví anglicky. Tak raději nejdřív hodně vyprávím a pak
se konečně osmělý. To jedno pivo se trošku protáhne a po pár pivech vysvětluju Brazilcům
rozdíly ve zdravotnictví, historii naší země, českou abecedu a oni mě naopak naučí
hodně sprostých portugalských slov. Taky jsme je jedno naučili, abychom se
nenechali zahanbit.
Jsme zvaný všichni 4 gringas (tak nám přezdívají, ale myslím
že to v překladu znamená přistěhovalci :D) na afterparty k Mateusovi domů.
Teď doufám přestanou číst moji rodiče a půjdou spát. Pro všechny ostatní – Mateus, který měl pár piv nebylo překážkou jet domů autem. To je tady
bohužel úplně normální. Naštěstí jsme jeli těch pár minut asi 30 km v hodině
a po cestě je asi tisíc zpomalovačů. To ovšem Mateusovi nebránilo pít při jízdě
zbytek piva, kouřit a zpívat eminema.
Po cestě jsme potkali policajty, ale tady se takové
drobnosti asi opravdu neřeší. Na benzínce nám Mateus koupil ještě další piva na
ochutnání jako dárek. U něj doma jsme pili pivo, kouřili vodnici a povídali si
až do rána. Všem jsem dlouho vysvětlovala a ukazovala fotky mushroomingu neboli
našeho milovaného houbaření, jelikož nemám na instagramu teď nic jiného.
Zajímavostí je, že v Brazílii nemají nikde u fotek
počty lajků. Brazilci po lajcích tolik šíleli, že bylo nutné zakázat jejich
počítání. U fotek tady máme líbí se a jednoho přítele "a dalším". Pokud někdo
chce vědět počet lajků, musí si je hezky spočítat sám po jednom.
Další zajímavostí je, že Mateus nosí prsten a tak jsme se
ptali jestli je ženatý. Dozvěděli jsme se, že na pravé ruce tady nosí prsten
holky i kluci vždy když jsou zadaný. Když se zasnoubí tak mají nový prsten oba stříbrný
a když se vezmou tak zlatý a konečně na levé ruce. Tak to tady není tolik
manželství jak jsme si od začátku mysleli haha…a brazilci zase nechápali jak to
máme teda poznat, koho můžem v česku svádět, když nikdo prsteny nenosí 😊
K ránu jdeme pěšky domů, je to jen pár minut. To byl
opravdu dlouhý den 😊
25.srpna – neděle
Ráno do desíti spim a do jedné obdivuju Sofii, která opět
dokáže spát tvrdě v kuse. Dopoledne pracuju, k obědu si udělám
vajíčka jelikož nic doma ani jiného nemáme a pak jdeme s Andy nakoupit. Nakupujeme
spoustu už typických sušenek a dobrůtek jako suvenýry domů. Odpoledne plánujeme
všechna cestování v Riu, píšu blog a vyplňujeme spoustu papírů k dostání
certifikátu ze stáže. Čeká nás poslední týden v nemocnici.
Žádné komentáře:
Okomentovat