31.července
Dnes konečně odlítáme. Měsíce příprav a už se loučíme na
letišti a jdeme si odbavit kufry. Mám skoro 23kilový kufr a krosnu. Tam
dostáváme překvápko. Jelikož přestupujeme v Izraeli, tak nás místo
rychlýho odbavení vezmou ještě na výslech. Místo slíbeného 5-10 minutového
příjemného pohovůrku dostávám smršť otázek přes půl hodiny. Probíráme postupně
v angličtině s „agentkou“ ve výcviku co že vlastně chci
v Izraeli dělat, každé mé razítko v pasu (ano, je jich hodně) a co
jsem kde a s kym dělala. Ptali se na přítele a jak dlouho se známe, na
zaměstnání mých nejbližších. Ukazuju mezinárodní očkovací průkaz, pojištění,
nakonec všechny konverzace na emailu, whats appu a podobně. Pečlivě studují můj
akceptační dopis z univerzity, chtějí vidět naší korespondenci. Nakonec se
musím přihlásit i do studijního systému, ukazuju který zkoušky na medicíně mám
za sebou. Nejvíc je zajímá toxikologie a tak trpělivě vysvětluju, že se tam
neučíme vyrábět trhaviny, který teď vezu do Izraele.
Na letišti se s námi loučí kromě Honzíka a Andy Aleše i
Šumík, který s námi prochází skoro až do letadla. Izraelci trochu divně
koukají, ale Šumiho zaměstnanecká kartička je očividně uklidní.
V letadle dostáváme bagel s hovězím a kysaným
zelím, zvláštní kombinace, ale moc dobrý.
V Tel Avivu potkáváme náhodou spolužáka Moja, který zde
zrovna odjíždí z měsíční stáže 😊
Následuje 15 hodin letu do Sao Paola. Přes noc dostávám pár
kopanců od židovského chlapečka s jarmulkou, ale rychle to uteče. Letiště
v SP je obrovský. Takový jsem ještě nikdy neviděla. Přes pasovou kontrolu
se dostáváme po asi hodině a půl, další hodinku čekáme na zavazadla, než nám
dojde, že asi nepřijedou. Tak si počkáme ještě hodinku na přepážce pro ztracená
zavazadla. Dozvídáme se že jsou v Madridu a přijedou zítra. Tak moc
poděkujem a jdeme hledat naše medičky, které na nás už pár hodin čekají na
parkovišti.
Nemáme wifi, nejde nám ani koupit přes kreditky. Jsme
ztracený asi jako může člověk být když neumí ani slovo portugalsky
v Brazílii. Zahlídnu sympaticky vypadajícího klučinu na lavičce a zkusím
se k němu přibližovat pomalu, abych ho nevyděsila. Asi se povedlo, protože
nám půjčuje hot spot k wifi, abych mohla poslat medičkám aspoň polohu. To
se povede a za pár minut se konečně shledáváme.
Ještě že nemáme kufry, protože do jejich auta by se nevešel
asi ani jeden. Do Bragancy je to ze SP asi hodinu a půl. Po cestě se stavíme na
snídani, jsme ze všeho vyjukaný, ale vděčně ochutnáváme skvělý pečivo, džusíčky
a kupujeme papáju na doma. Holky nám předají klíče od bytu, kam se jdeme
podívat a pomůžou nám nakoupit sim karty a oblečení. Kupuju spodní prádlo,
tričko a šortky, jelikož nemáme jedinou věc na převlečení. Jsou skvělý a
zařizují nám na svojí občanku sim karty a používají svoje kreditky, jelikož
naše nejdou vložit. Bereme je vzápětí aspoň na oběd a pívečko.
Postupně zjišťujeme, že kromě mediček neumí opravdu ale
opravdu nikdo ani slovo anglicky. Nedomluvíme se vůbec nikde na ničem. Obě
zapínáme portugalštinu na mobilu a máme výčitky, že jsme se víc neučily.
Na bytě se dozvídáme, že do sprchy se nosí boty, protože
podlaha občas probíjí. Dobrý vědět.
Na bytě se seznamujeme se spolubydlící Sofií
z Portugalska, která se ukazuje jako naše jazyková záchrana. Půjčuje od
sousedů pár věcí do kuchyně a v supermarketu nám překládá potraviny.
V 7 večer padáme s Andy na posteli a spíme až do rána. Asi 12 hodin.
Do nemocnice nemůžeme, protože nemáme ani bílé pláště.
1.srpna
Ráno si uděláme snídani, zvládneme dokonce zapojit sporák.
Za ním se nachází šváb, díkybohu aspoň nožičkama hore. Beru si na sebe zase to
samé oblečení, co taky jiného že. Ještě že Andy byla chytřejší a dala si
hygienu s sebou nahoru. Já si vzala aspoň kartáček, což mou duši prozatím
uspokojí.
Jdeme se projít do nemocnice, alespoň okolo, když už nemáme
věci na to jít na naše oddělení. Vypadá to celkem hezky, všude hodně lidí a
máme pocit, že na nás dost koukají. V Brazílii je momentálně zima, což
znamená asi 25 stupňů. Brazilci jsou takovým chladem překvapený a nosí dlouhý
kalhoty a bundy, takže asi koukají na naše trička a kraťasy. Nebo jsme holt
prostě bělejší.
V Bragance je uprostřed krásný jezero, kolem kterého
jsme se byly projít. Je špinavý a rozhodně ne na koupání, ale je tam hodně
ptáků a údajně i kapybary, ale ty jsme zatím nezahlídly. Zatím se bojíme od
sebe vzdalovat na metr a hlídáme si batohy jak trezor. Což asi způsobilo divné
pohledy běžců okolo, jelikož jsme myslely že nás jdou přepadnout 😊
Znovu jsme nakoupili základní věci do bytu a neodolaly jsme
exotickému ovoci. Je tu strašně moc čerstvých potravin, že nevíme co koupit
dřív. Uvařily jsme si potom kuřecí s těstovinami a udělaly salát. Celkem
to byla výzva, jelikož je tu jen pár talířů, malá pánvička a 2 menší hrnce.
Pokusíme se od sousedů získat asi víc nádobí.
Dále jsme vyřizovaly naše ztracené kufry. Medičky Brazilky
za nás zavolaly do Latam letecké společnosti a dozvěděly se, že nikdo nemá
tušení, kde naše kufry jsou. Takže stále s jedním tričkem, džínama a nově
koupenýma šortkama musím vystačit. Asi je čas nakoupit nové věci, mají prý 21
dní na to je najít. Takže našich dohromady 46 kilo věcí je zatím ztraceno a
v nedohlednu.
Brazilky jsou ale extrémně přátelské a všechny nám chtějí
půjčit svoje oblečení. Na zítra nám půjčí bílé pláště, abychom aspoň mohli
začít svoji stáž. Doufám, že budou doktoři mluvit anglicky.
Dnes jsme pozvány na večeři s medikama z IFMSA,
což je organizace, která celou stáž zajišťuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat