Den osmý, devátý a (trochu kratší) desátý

7.srpna – středa

V 6:40 už stepuju v nemocnici. Cestou jsem potkala krásně uřvaný papoušky, jak se pošťuchovaly na stromě. Smaragdově zelený se žlutýma bříškama. Povedlo se mi je i natočit.

Ráno před operacemi probíhá rychlá kontrola pacientů na lůžcích. Ovšem nedochází ani k jejich vyšetření, jen minutovému rozhovoru. Na chirurgických sálech se dozvídám, že dnes bude poměrně vzácná operace – tzv. uretroplastika. Jedná se o plastiku močové trubice z důvodu jejího zúžení po radikální prostatektomii – odnětí prostaty. Pacient tak nemůže čůrat a musí nosit sáček s trubičkou, která jde přímo z močového měchýře. Takové zúžení se řeší běžně operací endoskopickou, skrze močovou trubici, ale tato operace byla u tohoto pacienta už dvakrát neúspěšná. Proto se přechází v otevřenou operaci s přetětím zúžené močové trubice a jejímu opětovnému našití do močového měchýře. Tato operace je alespoň zde velmi vzácná a proto operaci sleduje celé urologické oddělení, v čele s Markusem jako řídícím centrem. Operace může výrazně zvýšit kvalitu života pacienta.

Odbíhám během operace na vedlejší sál, kde je ORL operace. Pán s melanomem má metastáze na obličeji ve tvaru boule a zároveň má cholesteatom – nepravý nádor z tukových buněk, který mu způsobuje zhoršení sluchu a zároveň utlačuje okolní struktury. Má zánět v mastoideálních sklípcích, který probíhá až k tvrdé pleně mozkové a nutné je jejich vyčištění. Zároveň má prasklý bubínek. ORL doktor mi říká Alex a tak mě tak i zavolá sestra, když jsem na jiném sálu.

Po operaci pána s uretroplastikou mě anesteziologové nechají držet mu kyslíkovou masku. Jeho saturace (nasycení krve kyslíkem) je jen 70 % - měla být cca 99 %. Je celý bledý a klepe se, ale po chvíli zase dostává barvu a postupně sleduju, jak se mu saturace zvedá. Anesteziologové někam odcházejí, když zase začne rychle klesat, tak se vylekám a křičím za nimi na chodbu naléhavé „halooo“, protože mě nic lepšího nenapadne. Naštěstí se vrací a rychle pána odvážejí na JIP.

Na oběd si s Andy zase vaříme kus masa s těstovinama a salátem, ve 12 mi brazilka Juliana přináší kufr a já si s radostí vybaluju a převlíkám.

Odpoledne jdu zase na sál, kde je pán s ledvinovou kolikou a má v močovodu opravdu obří kámen. Rozbíjení kamenu laserem trvá několik hodin a je pod rentgenovou kontrolou, takže je nutné na sále mít ochranu přes oblečení a krk. Ochranná zástěra a ochrana krku je po delší době fyzicky náročná a otravná.

Odbíhám se tedy dívat během operace na jiné. Ve dvou z nich probíhá porod. Viděla jsem tedy svůj první v životě. Byla jsem docela překvapená, představovala jsem si to přece jenom jako ve filmech a jednodušší, ještě že hormon oxytocin pomáhá tomuto zážitku matkám zapomenout. Za chvíli se narodil černoušek Emanuel a dojímá mě radost vyčerpané matky. Běžíme s Andy se podívat s doktorkou na rychlé vyšetření drobka, zatímco chirugové matku zašívají. Emanuelovi odsávají zbytek plodové vody z nosu a pusy, vážího, měří ho a nakonec dají na zahřátí do boxu. Jiný budoucí otec na chodbě omdlívá, asi se díval moc zblízka.

Další operaci vidíme společně s Andy, nápravu zlomeniny zápěstní kůstky – os scaphoideum.

Večer skoro usínáme ve stoje, ale čekají nás ještě 2 návštěvy. Nejprve přichází Viviana, hostující naší portugalky. Seznamujeme se a Vivi pečlivě kontroluje, zda něco nepotřebujeme. Později přichází ještě Marina, hostující Andy, které přichystáme večeři a spolu se najíme. Plánujeme spolu společný víkend do Sau Paola a další akce.

8.srpna - čtvrtek

V 7 ráno dnes začínáme vizitou pacientů ležících po operaci. Kontrolujeme pána ze včera s uretroplastikou, vše je v pořádku, i když samozřejmě jeho nádobíčko dosahuje po operaci díky otoku obřích rozměrů. Všímám si kapek krve v místě, kde se včera medičce nepovedl úplně dobře steh.

Dnes dopoledne je opět LECO – rozbíjení kamenů přístrojem, o kterém jsem už psala. Nic moc zajímavého se neděje, tak hlavně kupuju ubytování na víkend u moře. Příště zkusím jít raději na sál.

Urgentně se jdeme podívat na mladého pána s velkou několikahodinovou bolestí varlete. Typický by byl nález torze (přetočení) varlete, ale ultrazvuk ukazuje spíše zánět. Obojí situaci je však nutné urgentně řešit, aby o varle pán nepřišel.

Přes oběd dělám věci do práce a ve 12 začíná urologická ambulance. Je zde asi 20-30 pacientů, trochu zmateně v několika ambulancích, v kterých opět sedí pouze studenti. Doktorka Giovana a Seina je obchází a radí studentům a rozdávají razítka. Mě si nevšímají a když se ozvu, tak na mě prý nemají čas. Zkouším tedy studenty a všichni kupodivu umí anglicky a vysvětlují mi jednotlivé případy. Většinou jsou pacienti po odstranění ledviny na kontrole, některým se plánují další operace, jednomu pacientovi nefunguje ani jedna ledvina a je tak odkázán na doživotní dialýzu. Jinému pacientovi se nalézá útvar na prostatě při kontrolním vyšetření per rectum a je tak odeslán k biopsii pro zjištění typu daného tumoru. Poslední pacient má hodně zvýšené PSA, což je marker poukazující na nádor prostaty. Je proto odeslán na CT vyšetření pro zjištění více informací.

Ambulance je zakončena společnou přednáškou a diskuzí s primářem Markusem, která se kvůli mně koná v angličtině. Dozvídám se spoustu praktických zajímavostí, za což jsem vděčná.

Co je zajímavé je fakt, že v ambulancích se nenachází zcela nic. Tudíž pokud chce někdo pacienta vyšetřit, musí si jít někam sehnat dokonce i rukavice. Krabice s rukavicemi je putovní, tudíž se může nacházet v kterékoli jiné ambulanci. Veřejné zdravotnictví je tu fakt strašné.

Navečer odpočíváme a koukám na seriál. Dnes večer se totiž koná největší párty roku, oslava začátku semestru. Na párty jde celá univerzita a hodně mladých rezidentů.

Tato oslava začátku semestru se skládá z několika částí. Daly by se označit jako pre-pre-party, pre-party a samotná party.

Na pre-pre-party nás bere moje hostující Juliana. Nakupujeme víno a nějakou večeři v supermarketu a jede se k Natali. Tancuje a pokřikuje zde asi 10 brazilek, rozlívají gin a tonic střídavě do sebe a po zemi a tancují sambu a funk. Je to vlastně strašně vtipný, ale mám pocit, že mi jejich křik utrhne hlavu. Andy vypadá ještě o něco víc v šoku.

Po asi hodině se jede na pre-party. Jede nás 7 v autě, doufám, že řidička moc nepila. Naštěstí je to opravdu blízko. Zaplatíme asi 140 kč vstup a máme all inclusive pivo a koroči. Piva jsou malé plechovky s vodou s příchutí piva, koroči je nejsilnější drink, jaký jsem kdy pila. Toxicky zbarvená tekutina a taky nebezpečně dobrá. Nikdo neví, co všechno je v tom za alkohol. Po půlce kelímku už se všem značně motá hlava. Pre-party se koná napůl venku a napůl pod přístřeškem. Pravidlo nenamalovaných prvaček ve volném třičku a oholených prváků se striktně dodržuje. Dozvídám se, že je možné říct prvákovi, aby nám donesl pití a nesmí odmítnout.

Všichni jsou už značně v náladě, když se o půlnoci jede do Porks na konečnou opravdovou párty. Naštěstí nacházíme Larissu, která celý večer nepije a odveze nás. Porks je asi jako naše Roxy. Před klubem je obrovská fronta, ale Juliana mě vezme za ruku a protáhne nás během pár sekund dovnitř. Uvnitř hraje kapela na podiu, tancuje se a pije se hlavně sladké pivo. Jsou zde snad všichni studenti a hodně doktorů rezidentů. Mám pocit, že znám už víc mediků z brazílie než z česka a tak se do rána dobře bavíme. Po čtvrtý odcházíme z baru a voláme si ubera. Kupuju jídlo z pouličního stánku před klubem, bez toho abych věděla co dostanu. Ukazuje se, že je to obří wrap, v kterém se ovšem nachází velmi zvláštní kombinace, kuriozní je hlavně klobása.

9.srpna - pátek

Díkybohu, že jsme si dnes domluvily všechny v nemocnici volno. Spíme s přestávkama až do 3, společensky jsme jaksi unaveny. Občas si některá z nás vzpomene na vtipnou událost předchozího večera a tak se smějeme spolu napůl ze spánku.

Vaříme si společně obědovečeři a v 6 večer nás vyzvedává mladý doktor Igor. Máme s ním domluvenou spolujízdu do města Santos, které je u moře a asi 3 hodiny jízdy. Nabíráme ještě francouzku Cleo a společně všechny 4 vyrážíme. Igor nás informuje, že nepojede skrze Sao Paolo nejkratší cestou, ale město objede z důvodu bezpečnosti. Raději se neptám, co se zde může jedoucímu autu stát.

Bohužel se také dozvídáme, že nejede v neděli domů, jak jsme mysleli. Což značně komplikuje situaci a je tu tedy záludná otázka, jak se dostaneme pozítří domů.

O několik hodin později vyzvedáváme klíčky od našeho „bytu“ a hledáme ho. Uvozovky protože ubytování je velmi velmi skromné a ne zrovna čisté. Abychom ušetřili volíme i samoúklid po víkendu.

Vyrážíme ještě na něco k jídlu do ulice, byt je pouze jeden blok k moři. U moře si dáváme zdejší typický hamburger s hranolkama, který ovšem jako hamburger nevypadá ani nechutná. Houska je rozkrájena, masíčko se sýrem zapečeno stranou a součástí jsou i křupavé čipsy. Pochutnáváme si a jdeme brzo spát.