Víkend v Santos - den jedenáctý a dvanáctý

10.srpna – sobota

Poměr 4 holky a 1 koupelna je těžký oříšek, ale vše lehce zvládneme a v 9 vyrážíme na snídani. Andy nachází místo, které se ukazuje jako skvělá volba. Levná kavárna s obrovským výběrem místních pochůtek. Dávám si míchaná vajíčka na místní způsob, což je tzv. ovo cremoso – krémová vajíčka se sýrem, rajčaty a oreganem. K tomu salát ovocný s papájou a místní kafíčko, což se ukazuje být takové velmi sladké granko.

Pokračujeme s Andy na pláž a obdivujeme zátoku, kterou lemují obří budovy. Jako nejspíš v každém přímořském městě v Brazílii. Všude jsou sedátka a lehátka spojená s bary a potom co si koupíme pivo se zde můžem válet až do západu slunce. Cleo a Sofia se později přidávají a společně se chodíme celý den koupat dopříjemně chladného oceánu. Mezitím obdivujeme brazilské tangáče. Plavky, které by měly více látky jsou zde velmi výjimečné a týkají se až vysoké věkové hranice. Během dne si dáváme čerstvý kokos, který je asi nejlepší jaký jsem v životě měla. Střídavě si čtu knížku a učím se portugalsky. K obědu si dáváme z mnoha stánků na pláži kukuřici a později ochutnáváme hovězí špíz. Celé odpoledne nám hraje za zády kapela několika nadšených bubeníků a dodávají místu pravou brazilskou atmosféru.

Navečer se jdeme projít podél pláže až zakotvíme u stánku s caipirinjou. Dáváme si jeden s maracujou a sledujeme západ slunce. Na pláži je spousta lidí, ale i tak je zážitek intenzivní.

Po sprše doma hledáme dobré místo na večeři. Nedaří se nám sehnat levně nějaké mořské ryby ani plody a tak nakonec sdílíme průměrné rizoto s rozmraženými krevetami ve třech. Po cestě domů se stavíme ještě na brigadeiro, což je taková obří pralinka plná čokolády a v celé brazílii velmi oblíbený dezert.

Večer učím holky na pokoji karty a čekáme na Sopfii, která šla sama nakupovat oblečení. Hodně se nasmějeme, když nemůže trefit domů a zvoní na stejné číslo dveří ve vedlejší budově. Je těžké ji nasměrovat do správné budovy k nám, všechny dvanáctipatrové domy tady vypadají velmi podobně.

11.srpna – neděle

Ráno uklízíme celý byt, vytíráme podlahu a vytahujem vlasy z odpadu. Bohužel dnes má celý den mrholit a být zataženo, takže dnes musíme volit jiný program.

Jdeme na snídani na stejné místo jako v sobotu a vlastně ochutnáváme podobná jídla. Měním způsob vajíček a ochutnávám od Andy chleba se zapečeným sýrem, což je též místní speacialita.

 Bereme si uber do muzea kávy. Před muzeem klepe na auto pouliční podivín a chová se dost podezřele. Jsme varovány řidičem, vystupujeme a doslova běžíme do budovy muzea. Zahlédnu ještě muže, jak zběsile mává do ulice a snaží se tak asi rychle získat posilu. To už jsme ale v bezpečí a v duchu se děsim, jak se dostaneme odtud.

V muzeu kupujeme vstup a zároveň degustaci kávy s výkladem. V muzeu se toho moc nedozvíme, jelikož je vše portugalsky. Snažíme se tedy alespoň něco dozvědět a odhadovat portugalské popisy. Alespoň vidíme nějaké rekvizity a videa.

Degustace kávy byl krásný zážitek. 6 lidí a z toho jen 2 uměli portugalsky a v tomto jazyce taky probíhal výklad. Sofia nám většinu potichu překládala do angličtiny a díky ní jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí ze světa kávy. 3 druhy kávy nám taky průvodce po brazilsku uvařil, mohla jsem si zkusit lít horkou vodu do filtru krouživými pohyby při správné teplotě 95 stupňů a to vždy po 30 sekund. Mohli jsme degustovat různé druhy kávy a také stejné druhy kávy z jiných nádob, což opravdu chutnalo trošku jinak. Celkově byl zážitek moc příjemný.

Na konci degustace se mi již tlakem motala hlava a chytala jsem mírné arytmie. Předávkování kávou přišlo velmi rychle a naštěstí jsem měla u sebe 3 medičky, které mi pečivě naměřili puls asi 90, což je asi jako kdybych běžela. Díkybohu jak to přišlo, tak to i odešlo.

Uberem jsme se rychle dostali na vyhlídku Monte Serrat. Je to kousek a ráda bych tam došla pěšky, což ovšem z důvodu bezpečnosti prostě není možné. Naštěstí jsou zde ubery opravdu levné, zvlášť pokud takhle jezdíme 4.

Monte Serrat je vyhlídka na celé město Santos. Jezdí zde lanovka, která nápadně připomíná tu naší petřínskou. Je ošklivo a tak stále zvažujeme, zda zakoupit lístky a jet nahoru. 50 procentní sleva od prodejce nás nakonec přesvědčí a jedeme lanovkou skoro samy nahoru.

Ukazuje se, že lepší výhled byl i na parkovišti. Celé Santos z výšky pokrývá hustá mlha a my si krásný výhled aspoň vyhledáme na googlu.

Uberem se dostáváme zpět na byt, kde dokončíme úklid a jdeme už s krosnama a Andy kufříkem na oběd. Kupujeme bagety a pěšky jdeme odevzdat klíče od bytu.

Jsou 4 hodiny odpoledne a my jsme připraveni na cestu domů. Jako jediná varianta se ukázal uber, který by měl za 3,5 hodiny cesty do naší Bragancy požadovat na každého asi 4 stovky korun. Víme, že se cena přes den až ztrojnásobuje a že budeme muset nejspíš počkat až bude cena příhodnější.

V mírném mrholení a s krosnama stojíme na ulici a po asi dvaceti minutách objednáváme ubera za dobrou cenu. Rozčiluje nás francouzká část výpravy, která je velmi nervozni a protivná, takže už s ní nejspíš další víkendy nikam nepojedeme. Řidiči vidí cenu jakou dostanou, ovšem nevidí místo, takže každý píše zprávu kam se pojede než k nám dorazí. Několik řidičů nám za sebou jídzu ruší, nechtějí jet přes Sao Paolo, nejspíš kvůli bezpečnosti. Skoro ztrácíme naději, když konečně jeden bez ptaní přijede. S úsměvem nám ukládá krosny a všechny s úsměvem a štěstím nasedáma. To se ovšem řidič podívá na navigaci a nestačí se divit. Očividně nezkontroloval vůbec dobu jízdy. Po chvíli mírného běsnění nám rozkáže uber zrušit a že nás za pár stovek hotově navíc hodí teda domů.

Cesta je dlouhá, ale řidič je hodně vtipný. Vyfotí si s náma selfí v autě a pak dává příspěvky na facebook a všem kamarádům fotoinfo o tom že veze 4 evropanky do Bragancy. Vypráví, že má 5000 virtuálních kamarádů a že si píše s každým z nich. Jsou prý z celého světa a mluví s nimi skrze překladač.

Po pár hodinách konečně dorážíme domů a s trochou ponorky se loučíme s Cleo.